Dneska to slunko vypadalo fakt hustě. No ale vyfotit se to stejně nikdy nedá. Ale kdo má fantazii, může si to zkusit představit, jak to vypadalo skvěle..

Ale ještě skvělejší je ustlat si občas uprostřed táborového náměstíčka, kolem pusto, občas stany, pak už jen les, a ráno se nechat sluncem vzbudit. Věřit, že spacák zvládne nějakou rosu a užít si ten klid. To mě fakt bavilo. 

V první ranní modlitbě vedoucích zaznělo: Prosíme, ať nemáme předsudky vůči některým dětem, třeba se změnily. Trochu jsme se tomu smáli. Ale byla to věcná prosba, jak se ukázalo. Aneb - jak je těžké měřit všem stejně a dívat se občas objektivně, bez ohledu na zážitky z minulých let, dnů či hodin.

Bylo to vyčerpávající. Během těch 11 dnů se možná změnilo mnoho věcí, nejen těch, co byly předtím čisté a voňavé. Možná, že v té největší únavě může člověk zase objevit ten hrdý a krásný kousek sebe, co se občas rád schovává. Ono je totiž ze všeho nejtěžší naučit se žít sám se sebou. Jsme stvořeni k dokonalosti, ale někdy je to boj na život a na smrt. Ale tolik dobře odvedené práce přineslo, myslím, mnoho ovoce. Nevím, ale moc často nemám takový ten, zní to klišoidně, ale - hřejivý pocit..že jsem na správném místě se správnýma lidma a dělám něco fakt užitečného a smysluplného. Za takové chvíle se nedá platit ani zlatem. Jsou vykoupené potem, krví, a hromadou energie. A taky Božími dary, které nedokážu vysvětlit a asi je fakt nikdy nepochopím.

Chtěla jsem vám jen říct, že vás obdivuju, lidi. 

A těch dalších sto zkazek lesa, které budou po tomto táboře kolovat od pokolení do pokolení..no třeba se tu některé objeví. Budou určitě zábavnější než tenhle výlev. Ale je to výlev o fakt vydařené věci. Nemohla jsem si pomoct. Zasvěcení ví.

 

Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní, nezviklatelní, stále čiňte pokroky v díle Páně vědouce, že v Pánu vaše námaha nebude marná. (1 Kor 15,58)