Odvahu, děti! Křičte k Bohu. (Bar 4,21)

Nad Českým Krumlovem, jedním z míst, které jsme projeli po Vltavě s jednou takovou skvělou třídou gympláků..

Nemůžu tomu moc uvěřit, že se v tom jednom městě, ve stejným pokoji na intru, ve stejné třídě.. vyskytuju už čtvrtým rokem. Myslela jsem, že mě to jako nebude dojímat. Hlavně po tom, co jsem celé prázdniny jezdila z jedné akce na druhou, a poprvé jsem měla pocit, že to byly fakt hodně smysluplné akce a poznamenávající zážitky. Jakože pozitivně. Teda jak které. Vzpomínky mají být hluboké, jestli dobré nebo špatné, na tom zas tak nezáleží. Takže tak nějak. Ale vcelku skvělé to bylo. Velmi obohacující. Nečekala jsem, až tak. Že až tak fajné to může být.

Možná je teď na místě poznamenat něco jako.. úspěšně začal školní rok, všichni jsou z toho na větvi, prázdniny jako by se vypařily, musíme se učit na maturitu, zamyslet se nad vysokou konečně, brát to trochu zodpovědně, přece jen poslední rok na škole, kterou mám fakt ráda.

Jako popravdě si připadám dost zvláště. Chybí mi les a klid. Lézt v noci po skalách a plížit se příkopem. Moknout až na kost a filosofovat nad smyslem života u dohasínajícího ohně. Zbyla jen holá prostá duše, parádně naražená noha, a nevypratelné kousky smůly na některých kusech oblečení. 

Ještě na mě ta civilizace úplně nedolehla, to je tím. Takové to teskno, když se člověk vrací do zajetých kolejí, potkává znovu ty stejné lidi, s kterýma se předtím loučil. Někteří zůstali, jiní odešli. Všichni měli něco do sebe. Takové to teskno, když předtím, v tom tichu, člověk našel svoje srdce. A bojí se, že o to cenné zase přijde. Už je to prostě za rohem, všechno vyřešit, stihnout, zvládnout. Ale nutit vás nikdo nemůže. 

Nutit vás zabřednout do toho guláše, světového přehršle, toho co musíš a nesmíš, na co už sis zvykl, človíčku, a už nad tím vůbec nepřemýšlíš, jestli to má vlastně smysl. Naučit se žít sám se sebou, být pozorný k ostatním, nechat si svoje depky na jindy, teď tě potřebuje svět! 

Snad tohle někdy dojde i k těm mladým, hledajícím těkavým očím, těch kteří mají ještě křehké a okřídlené sny, nezlomné duše probíjející si své místo ve světě. Jak málo těm lidem někdo říká, jak jsou potřební a nádherní.