Proto můžeme s důvěrou říkat: Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk? (Žid 13,6)

Dneska je sv. Šarbela Machlúfa (mimo jiné). Kdo ho nezná, styďte se a vygůglujte. Tak si říkám, že na mši by se jako zajít mohlo. Tož zajdem do kostela. Růženec se ale modlí v kapli vedle. Podezřelé. Avšak nevzdávám to a chvátám. Kráčíc štěrkovou cestou vedle tabule s ohláškama spatřuji jednu moji drahou známou (pokud se neudáš, nenajdou tě), která začala letos taky hrát na varhany a již značně pokročila a fakt jí fandím, protože v tom velkým kostele s pneumatickýma varhanama (to se taky dá vygůglit..prostě zní pozdějc než se zmáčkne klávesa) a dost ehmm akustikou to není sranda.

Tahle osoba se rychle přibližovala a vypadala fakt špatně. Jakože ona moc často špatně nevypadá. Jsou jiní co mají furt blbej den. Povídá..dneska je mše v kapli, že ji z kůru vyhodili, protože v kostele nestihli postavit lešení nebo co, a když trénovala na mši, tak si ti pánové tam ještě stěžovali, že se přes to hraní neslyší. A farář ji chuděrku vyhodil, že prostě na varhany se dneska hrát nebude. Tak že jde asi domů nebo tak, že to nemá smysl. Když se člověk snaží a pak je mu ještě vynadáno.

Západ slunce jednoho vlahého letního večera v jižních Čechách ( ti skvělí kámoši, co tam byli se mnou, bohužel ke spatření nejsou)

Ano, nemá si to tak brát, což... Ale říkali utěšovat plačící, tak se musí utěšovat. Málem by šla domů jinak. V kapli jinak máme klávesy. Jo, není to jako varhany. No říkám si...můžem zahrát něco z Koinonie třeba ke mši..ale většina s jistým věkovým průměrem byla spíše pro Kancionál. Pak sem zahlédla faráře, tak jsem neodolala a jakoby nic netuše říkám...proč dneska není mše v kostele, to se nedá hrát na varhany, je to jako škoda a tak.. Otec povídá, že stavěli lešení a už to měli dvě hodiny mít, ale nějak se to nestihlo. Konečně se dostáváme k jádru pudla...proč se staví lešení? Protože se budou vysávat sochy. Ach tak povídám. Jak praktické stavět všude po kostele lešení a vysávat prach ze zdí a soch.

Tak nám do mše mlátili odvedle s lešením. Jakože hodně. Bylo to velmi inspirující. Stejně jako život svatého Šarbela. Hráli sme občas tříručně na klávesy, co se snažily znít jako varhany, a dokonce u přijímání se nám podařilo prohodit se v půli sloky (gang varhaníků porozumí). Kdo neviděl, nepochopí. Geniální mše. Kamarádka na konci spíš brečela smíchy. 

Jo už je to moc dlouhý a vyčerpávající. Tak jen najdu tu hlavní myšlenku. Prostě nemůžete na lidi být nepříčetní jen tak pro nic za nic. Pro někoho to může být zničující. Zadruhé kdyby se dneska nevysávaly sochy, tak by se nic z toho nestalo, což by byla škoda. Zatřetí brečet na mši nemusí být vůbec špatně, ale utěšovat plačící se taky někdy hodí. Zadalší už nezvládnu napsat nic o sv. Šarbelovi, tak si ho vygůglete. Osobně ho mám moc ráda a kdyby to tehdy vyšlo, byl by mým biřmovacím patronem.

Někdo mi občas krade foťák "na kytičky" ... ale taky je to hezké Boží dílko, však?